V roce 2006 zveřejnil v časopise „Speleo“ speleolog Marek Šenkyřík, přezdívaný „Poustevník“, který se v té době věnoval výzkumům historického podzemí některé svoje poznatky, které získal o historickém podzemí při studiu v různých archivech. (Časopis Speleo je časopis neprodejný, dostávají jej v rámci svého členství jen speleologové, kteří jsou členy České speleologické společnosti. Je to neperiodický občasník. Jeho první číslo vyšlo v březnu 1990 a posední padesáté čtvrté číslo letos zjara. To je v průměru 2,7 čísla na rok. V praxi vychází 2-3 čísla ročně, podle toho, jak se sejdou odborné materiály z nových poznatků).
Mimo jiné zde Poustevník píše ve svých poznatcích o práci V. Nečase, který byl na přelomu 60. a 70. let minulého století svědomitým archivářem brněnského Zetoru. V těchto archiváliích se také hovoří o budování protileteckých krytů v Židenicích. Mimo jiné ve Vystavělově písečňáku na jihozápadním svahu Bílé hory byly údajně budovány kryty pro firmu FWO (Flugmotorenwerke Ostmark — později Zetor). Dále v „Novotepře“ pro tuto firmu a „Pod agátky“ pro firmu „Svet“ (později MEZ). Kryty ve Vystavělově písečňáku byly snad původně budovány pro nacistickou armádu. Tehdejší Městská správa je začala budovat podle projektu ve zmíněném písečňáku, který byl v té době hluboký 22 m a zabíral rozlohu 60 x 200 m. Měl zde být kryt, sestávající ze tří štol. V září r. 1944 byly hotové dvě z projektovaných štol do délky 300 m a jedna z nich byla do vzdálenosti cca 25 m vybetonována. Tolik informace z archivu, o kterých se zmiňuje Poustevník.
Materiálem, ve kterém byly štoly raženy je vrstevnatý druhohorní písek, který je kompaktní a dají se v něm razit štoly. Pokud jdete z boku, po vrstvách, je těžba celkem pohodová, pokud byste ovšem kopali shora dolů, vzdorují vrstvy jako skála. Pro tuto vlastnost zdejšího písku existují štoly evidentně ještě dnes, i když jsou již nepřístupné. Jak to vím? Jednak chci v dalším textu dokázat, že tam ještě stále jsou, jednak také proto, že jsem v tomto písečňáku, jako dvanáctiletý kluk přežíval přechod fronty. V časném jaru r. 1945 byly stěny písečňáku provrtány řadou lochů, ve kterých se potom ukrývala řada židenických občanů, kteří se neměli jinak kde ukrýt. V jednom takovém lochu jsem přežíval frontu já a moji rodiče. Řada občanů také obsadila výše zmíněné štoly. Jak písečňák tehdy vypadal jsem se pokusil z paměti načrtnout.
Na obrázku níže je zachycen tehdejší pohled na písečňák z Podlomní ulice směrem k severu. (K Malé Klajdovce). Popisované štoly se nacházejí v levém rohu severní stěny dole. Pravou, východní stranu písečňáku tvořila z písku ponechaná sjezdová tretna, dno písečňáku na západní straně bylo v hloubce 22 rn, u východní stěny byla hloubka jen 18 m. Nad severní stěnou vyrůstaly mladé akáty, mezi kterými byla propletena stará ocelová lana, která měla zabránit případnému pádu chodce do písečňáku. Za akátovým stromořadím vedla pěšina na Bílou horu. Vchody vykopaných lochů jsou jen naznačeny. Bylo jich daleko víc, ale já už si to přesně nepamatuji.
V průběhu mého tehdejšího přežívání příchodu fronty jsem, jako zvědavý kluk štoly také navštívil. Ty štoly byly cca 8 m široké, jejich strop tvořil oblouk, jehož nejvyšší bod byl ve výši pěti nebo šesti metrů. Středem štoly bylo něco jako průchodní cesta, široká asi 1 m a na zbývajících 3,5 metrech cesty (zleva i zprava) tábořili, lépe řečeno vegetovali lidé, kteří se zde ukrývali, obklopeni svými nejnutnějšími věcmi, lůžkovinami a nádobím s různými vařiči.
Štola ležící západněji byla do vzdálenosti asi 25 nebo 30 m vybetonována, zbytek stěn štol byl holý písek, bez jakéhokoliv vyztužení či zajištění. Vstupní zabezpečení bylo tvořeno dřevěnou stěnou, ve které byly dvéře. Tato stěna byla z vnitřku obložena několika vrstvami pytlů s pískem.
V tom písečňáku jsme žili v době, kdy už byla v továrnách zastavena práce, zastavila se městská doprava, přestala téct voda z vodovodů a nešla elektřina. Jediné, co tehdy ještě fungovalo, byli pekaři, kteří do poslední chvíle pekli chléb a prodávali ho i bez lístků přídělového systému. Mouku snad měli v zásobě. Pro vodu jsme chodili do jediné studny v okolí. Ta studna s litinovou pumpou byla na dvoře dnešního domu na Skorkovského ulici č. 85. Lidé stáli na vodu ve frontě, někdy až dvě hodiny. Zpravidla si každý načerpal 2 kýble. A já si nepamatují, že by se studna někdy docela vyčerpala a zůstala bez vody. Proč? To budu řešit v jiném článku tohoto seriálu (pokud to někde někdy vyjde).
Ale vraťme se k popisovaným štolám.V těch štolách byla ukryta spousta lidí, kteří zde nejen spali, ale i vařili a vykonávali všechny svoje potřeby. Cirkulace vzduchu zde nebyla zajištěna nijak. Když jsem tam vniknul, měl jsem ke konci štoly pocit, že už nemohu dýchat a tak jsem rychle vyběhl ven. Nicméně, musím říct, že v tomto prostředí žili ti lidé asi 14 dnů, než přešla fronta a oni se mohli vrátit do svých domovů.
Jáma písečňáku byla poté opuštěna a zela zde přibližně do přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, kdy byl tento vytěžený písečňák zavezen městskými odpadky, a jeho hrany byly posléze zkoseny do dnešní podoby při terénních úpravách, které prováděly těžké pracovní stroje. V jeho blízkosti se již plánovala zástavba a nefunkční písečňák by ohrožoval bezpečnost jejich budoucích obyvatel.
V ulici Podlomní žijí dosud dva vnuci majitele písečňáku, inženýra Vystavěla. Je to paní Vlasta Krejsová a pan Ladislav Vystavěl. Paní Vlastu znám ještě z dětství, tak jsem se s ní jednou, po přečtení Poustevníkova článku, o písečňáku a o štolách rozhovořil. Paní Krejsová mi řekla, že v těch štolách byla ještě jako dvacetiletá, (tj. někdy v r. 1958), než se písečňák začal zavážet. Řekla tehdy doslova: „Dodnes mne udivuje jejich velikost a délka! A část té jedné byla vybetonována.“ Poté byl písečňák zavezen, byly provedeny terénní úpravy a kultivace. Někdy na počátku šedesátých let potom pozemek zavezeného písečňáku prodali panu Belčevovi, občanu bulharské národnosti, který zde pěstoval zeleninu, kterou prodával okolním lidem. Po jeho smrti, někdy na počátku devadesátých let, zde ještě pěstovala a prodávala zeleninu jeho žena, Češka, paní Belčevová. Dnes prý patří pozemek jejich dědicům. Tolik informace paní Vlasty. Rodinu Belčevů pamatuji i já, kupoval jsem od nich také zeleninu.
Takhle vypadal zavezený písečňák na Slatinské ulici naproti ulici Podlomní v únoru r. 2008. Všimněte si sloupku zábradlí vedle koše na odpadky, a já vám za chvíli povím proč.
Zvažoval jsem, zda dávné štoly v zavezeném písečňáku ještě jsou, nebo zda došlo k jejich zařícení. Můj přítel, Mgr. Ladislav Slezák, profesně geolog, dlouholetý pracovník krasových institucí, dnes důchodce – emeritní ředitel Správy Moravských jeskyní při svém krasovém bádání používá tzv. telegnostickou detekci, (práci s „proutkem – virgulí“), a o výsledky této detekce potom opírá některá svoje zjištění či úvahy při řešení krasové problematiky. Řada krasových odborníků však považuje telegnostickou detekci za něco podobného šarlatánství. Já si to nemyslím. A tak jsem jednoho krásného dne dostal nápad, jak si jeho telegnostickou detekci ověřit, případně prokázat její smysluplnost. Při jednom našem setkání jsem zavedl řeč na zmíněný písečňák a zjistil jsem, že Láďa, který ve své době např. prováděl výzkumy ve Stránské skále, neví o této lokalitě vůbec nic. Tak jsem jej požádal, zda by mi neprovedl svoji telegnostickou detekci na úpatí Bílé hory. Když se mne zeptal proč, připomněl jsem mu
Poustevníkův článek. On byl hned ochoten to zkusit. Tak jsme se sešli u mne v úterý 9. března 2010 a vydali se spolu, ještě se třetím z naší party, která si říká SE – 3 (tři senioři- speleologové), s Richardem Cendelínem, do prostoru zavezeného písečňáku.
Nejprve bylo nutno stanovit v terénu pevný bod, od kterého byla odměřována všechna délková, případně i azimutová měření. Za tento pevný bod nám posloužil sloupek zábradlí vedle koše na odpadky na snímku výše. Konec konců, tento náš „pevný bod“ je vidět i na obrázku níže. Od něj jsme odměřovali v terénu především všechny vzdálenosti, aby došlo k co nejmenší chybě. Pak Láďa vybalil svoje „směrové virgule“, dva měděné dráty – viz. obrázek níže a začal „virgulit“:
Postupovali jsme nejprve po pěšině, která vede z Došlíkovy ulice kolem domu č. 46 (na obrázku) a kolem našeho „pevného bodu“. Ve vzdálenosti 12,10 m a v azimutu 141° od něj poprvé zareagovaly Slezákovy „směrové virgule“ a rozevřely se. Po osmi metrech se opět sevřely. Byli jsme za štolou. Pak následoval klid virgule do vzdálenosti dalších 9,30 m. Tato mezera – to byl pilíř mezi štolami. Poté se dráty virgule znovu rozevřely a zaměřily štolu širokou 8,90 m. Proč je v šířce štol rozdíl? Jistě jste četli v předchozím textu vzpomínku moji i vzpomínku Vlasty Krejsové, že část západnější štoly byla vybetonována. Z rozdílu naměřených hodnot můžeme usoudit na sílu betonové stěny =45 cm. A tak Láďa pomocí telegnostické detekce postupně vytyčoval trasy dvou štol v hloubce pod námi. Tak jsme došli až k oplocení pozemku Hudební školy na Došlíkově ulici. Protože oplocení školy nám bránilo v dalším postupu, označili jsme si u plotu průběh štol, vstoupili branou na pozemek Hudební školy, kde jsme znovu zachytili průběh štol a pokračovali v detekci. Stoly pokračují v azimutu cca 46°. Šíře západní štoly zde byla stejná jako na pěšině, pilíř mezi štolami zde měřil 10,8 m a druhá, východnější štola měřila 10,3 m. Že by došlo k částečnému sesutí západní stěny druhé, východněji položené štoly? Pilíř mezi štolami je sice o 1,5 m širší než na počátku měření, ale i východní štola je zde o 1,4 m širší. Řekl bych, že je to tak původní, i když nevím proč. Myslím si, že zde k žádnému sesuvu nedošlo a štola je v původním stavu. Tato východní štola prochází zčásti pod budovou Hudební školy. Po pozemku školy jsme postupovali až k plotu sousední zahrady. Štoly pod zahradami evidentně pokračují dál. Nicméně, do zahrad jsme přístup neměli. Nad zahradami, směrem k Malé Klajdovce leží objekty soukromých garáží. Jižní stranu řady garáží těsně lemuje plot jedné ze zahrad. Na jih jsme detekci provést nemohli a na cestě mezi garážemi už Láďovy virgule průběh štol nezaznamenaly. Znamená to, že štoly končí pod některou ze zahrad. Průběh štol můžete sledovat na přiloženém plánku:
Původní délku štol odhadujeme na cca 150 m.
Bod č. 1 vyznačený na plánku je sloupek zábradlí – náš „pevný bod“. Tento pevný bod leží ve vzdálenosti 26,3 m od domu č. 46. Roh tohoto domu je na mapce označen jako bod č. 2. Pěšina na Bílou horu má směr azimutu 141°. Modrou linkou je vyznačeno oplocení zavezeného písečňáku. Průběh štol je zakreslen a vyšrafován černě. Zeleně je ohraničen obrys budovy Hudební školy. Průběh štoly pod školou jsme zjistili detekcí průběhu štoly před a za školou. Protože při zákresu do plánku průběh štoly evidentně na sebe navazuje, jde o pokračování východnější štoly.
Pak jsme se vrátili na pěšinu a L. Slezák vzal do rukou pružinu, kterou nazval hloubkovou virgulí. Pružina se v jeho rukou roztočila a Láďa počítal otáčky. Po dvacáté otáčce se pružina zastavila a tak určil Láďa hloubku, ve které se štoly nachází na 20 m. Kdysi byly v hloubce 22 metrů, ale vzhledem k terénním úpravám je hloubka ve které se štoly nachází určena zcela reálně.
Přesvědčil jsem se, že můj přítel Láďa Slezák je při své geologické profesi talentovaným telegnostikem. Výše uvedený popis detekce a výsledek, zakreslený do plánku je toho důkazem.
Josef Pokorný
